Proč nejím maso

Kdysi dávno jsem se zamýšlela nad tím, proč a jak byly v minulosti vedeny války. I já jsem se v mládí ptala, jak je možné, že Bůh dopustil taková „zvěrstva“, která se děla v koncentračních táborech a na bojištích, kde cena lidského života klesla hodně hluboko.Také jsem si říkala, to není možné, kdyby Bůh opravdu existoval, nic takového by se přece nemohlo stát.Hodně hluboce na mě zapůsobila návštěva koncentračního tábora v Terezíně a v Osvětimi. V Terezíně na mě zapůsobily hlavně ubikace vězňů a podmínky, za jakých tam žili, pryčny, na kterých spali tak, že se pokaždé museli otáčet společně, tak byli na sobě namačkáni. V Osvětimi na mě nejvíce zapůsobily ty hromady věcí, které tam byly pečlivě shromážděny a roztříděny a evidovány. Ty hromady lidských vlasů, šatů, kufrů, hřebenů, panenek a jiných věcí, které si vězňové brali s sebou.

 Ale proč o tom píšu. Napadá mě stejná paralela v zabíjení zvířat. Dříve se zvířata lovila skutečně pouze pro obživu. Lovec musel něco umět a znát, musel se umět se zvířetem domluvit, požádat ho o odpuštění. Musel se mu postavit, podívat se do očí a pak zabít. A pak mohl tělo zvířete využít co nejvíce, aby musel jít zase zabíjet za co nejdelší dobu. Bylo to v dobách, kdy lidé ještě neuměli pěstovat zeleninu, obilía jiné užitkové rostliny.

Dnes se zvířata pro obživu lidí "vyrábějí" a zabíjejí  takovým nelidským a neosobním způsobem v "továrnách" k tomu určených. Chováme se k nim, jako k mrtvému materiálu hned od začátku. Kdo z nás by dokázal vzít pušku, postavit se před krávu a nebo prase, podívat se mu do očí a vystřelit? Kdo z nás by uměl podříznout husu nebo slepici? Kdo z nás by dokázal zastřelit srnku nebo jelena?
Já jsem se k vegetariánství projedla. Moji rodiče oba pocházeli z vesnice a obě babičky pěstovaly prasátka na výkrm, kromě jiného ( kachny, husy, králíky...). Takže to mělo za následek, že vepřové maso jsme doma měli velmi často. Také si ale dobře pamatuji, že jsem to jíst nechtěla, obzvláště jitrnice a jelita. Ale musela jsem, doslova nade mnou maminka stála, abych dojedla. Ale to také mělo následky v podobě častých hnisavých angin a zánětů okostice a ztrátu několika zubů.

Na VŠ jsem z mladické nerozvážnosti několikrát s velkou chutí požila tatarský biftek ( tj. mleté syrové maso). Tenkrát mi to nic neudělalo, ale vzpomněla jsem si na ně v době, kdy mi byl diagnostikován EB virus.

Když jsem se osamostatnila od rodičů a měla svou vlastní rodinu, najednou jsem začala maso ze svého života vypouštět, nejdříve to vepřové a hovězí. Pak skopové, králíky, a nakonec i kuřata - ty především poté, co v blízkosti mého zaměstnání byla vybudována velkokapacitní drůbežárna a viděla jsem na vlastní oči, jak se tam maso "vyrábí". Čím méně masa jsme doma jedli, tím více jsem cítila, že mi opravdu vadí jíst mrtvoly. Také si dobře pamatuji na okamžik, kdy jsem manželovi pekla svoje poslední kuře po provensálsku. Málem jsem se u toho pozvracela, protože jsem už cítila pach smrti a to už jsem sama maso dávno nejedla.

Nyní již maso několik let nejím, ale donedávna jsem nebyla ortodoxní vegetariánkou. Jednou či 2 x ročně mám chuť na rybu, tak ji poslechnu, většinou zjistím, že ta chuť plyne z nedostatku jódu a když ho nahradím, chutě odejdou. Jednou jsem ale od nic netušící kamarádky dostala 3 mrtvé pstruhy duhové. Já když jsem je viděla, tak se krásně lesknou, brečela jsem nad nimi asi hodinu. Vždyť , kdybych je viděla živé někde v potoce bych z nich měla mnohem větší radost. Ale byli již mrtví a tak jsem je požádala o odpuštění a upekla. Pak jsem četla někde článek o tom, jak se loví tuňáci průmyslovým způsobem ve Středozemním moři, a opravdu mě přešla chuť. Ani na tomto se již nechci podílet

Proč to tu píšu. Chtěla bych tím dokumentovat, že každý z nás se může během života změnit, tj. i ortodoxní masožravec se může stát tím vegetariánem. Já mám krevní skupinu O, tj. teoreticky bych měla být čistokrevný masožravec, ale já jsem živým důkazem toho, že se opravdu bez masa dá žít dobře a kvalitně. Jsou tu kolem mě pochybovači, kteří poukazují na to, že mi určitě něco chybí, a navrhují různé potravinové doplňky (opět koncentráty získané z těl nebohých zvířat), ale já se cítím dobře. Především mám čisté svědomí, že minimáně nepřispívám k trápení zvířat. Dnešní "výroba masa" se prostě jinak nazvat nedá.

Já jsem kdysi hodně cestovala služebně po Evropě, a tak jsem viděla transporty telátek, prasátek, slepic a vždy mi bylo těch zvířat velmi líto. Dovedete si představit plný náklaďák telátek, kterým nikdo nedá napít? Proč je vůbec nutné něco takového dělat - převážet zvířata z jednoho konce Evropy na druhý. To je moje otázka, kvůli nějakému pochybnému zisku? Kdy se zvířata stala majetkem nás lidí a kdo z nás vymyslel, že nám mají takto sloužit do roztrhání těla. Zvířata mají duši, stejně jako my a možná jsou  i dokonalejší než my, protože to co děláme my zvířatům, to by zvířata nám udělat nikdy nemohla. Ale zkuste si to představit - hezky to bylo popsáno ve filmu Planeta opic. To bychom se asi divili.

Moje dětství bylo, jak jsem již uvedla, spjato s životem na vesnici, kam jsem jezdila ke své babičce. Babička byla typická selka - chovala všechnu možnou drůbež ( husy, kachny, slepice), králíky, prasata a i krávu měla. Zažila jsem několik zabijaček a musím říci, že už tenkrát mi to bylo odporné, jakým způsobem se to prase oddělává ( a byl to vždy školený řezník) a také jsem jednou musela míchat krev, aby se nesrazila, to byl také dobrý zážitek.. Já jsem k tomu vegetariánství asi měla sklony od dětství, protože jsem maso ani nechtěla jíst.

Navíc strýc byl myslivec a tak občas také ještě ulovil nějakou polní nebo lesní zvěř. Ani to mi nikdy moc nechutnalo. Bylo mi líto krásně vybarvených bažantů, zajíčků... Pak také choval lišky na kožešiny, čímž definitivně skončily moje návštěvy u nich. On je choval v klecích, taková svobodomyslná a krásná zvířata. Odpustila jsem mu to, jsem moc ráda, že jsem měla možnost to vidět.

A dnes tvrdím to, že já sama bych žádné zvíře zabít nedokázala a tak k tomu nemohu nutit někoho jiného. A už vůbec ne kvůli kožešině, abych se měla čím zdobit a pyšnit. Chápu to tam, kde nic jiného neexistuje - za polárními kruhy.

Ve městě je to jednoduché, člověk zajde do obchodu a koupí si krásné vyčištěné a zabalené maso, někdy dokonce i zbavené své typické vůně ( já říkám pachu smrti). A málokdo ví, co je za tím masem, jak ta zvířata musí žít, co musí jíst, a jak musí umírat, aby bylo maso co nejlevnější.

Nechci tu nikomu kázat, ale víte, jak se popravují slepice nebo kuřata? Jinak se to opravdu říci nedá. Poté co je v "drůbežárně" pochytají a nacpou do klecí, odvezou je do zpracovatelského závodu. Pověsí je za nohy na běžící pás, dostanou elektrický šok a uříznou jim hlavu, někdy při té popravě ještě vnímají. Slyšela jsem to pouze vyprávět majitele takové linky a bylo mi z toho hodně špatně.

Viděla jsem velkou drůbežárnu, ale nejsem si úplně jistá, zda se to tak dá nazvat. Spíše koncentrační tábor pro kuřata, kde není jediné okno, aby tam mohl sluneční svit, kde se den a noc simuluje pomocí světel, kde kuřata jedí nepřirozenou stravu plnou antibiotik a hormonů, aby rychle vyrostla. Vše tam závisí na dodávkách el. proudu, a když náhodou dodávka proudu vypadne, celá drůbežárna se stane popravčí celou, kde se všechna kuřata pomalu a jistě udusí. Neumíte si představit ten smrad, který jsem pak ještě dlouho cítila, když jsem jela kolem. Ale pro majitele ta kuřata byla materiálem na odpis. Chápete, co tím chci říci?

Slepice snášející vejce žijí celý život v klecích, a my lidé se přeme o to, jak velké ty klece mají být, aby se slepice cítily dobře a dobře snášely. Kam se poděla naše citlivost? Zkusme se také zavřít do klece a uvidíme, co z nás vypadne.

A ještě slovo k myslivosti. Oni myslivci sami o sobě dost často tvrdí, že oni jsou ti, kteří udržují přirozený stav zvěře v přírodě. Já se opravdu musím smát, protože co tu bylo před myslivci? Kdo z nás dokáže postavit se zvířeti, podívat se mu do očí a zabít? Vezměte si třeba srnu a nebo jelena. Tato zvěř se střílí ze zálohy, z posedu - a to je nějaké hrdinství? Nebo lov na zajíce - to je normálně opravdu štvanice, kde málokterý štvanec má šanci přežít. Kde je rovnost šancí? Kdyby myslivci nepodporovali množení, nemuseli by je chodi střílet. Bažanty si také nejdříve vypěstují v bažantnicích, aby pak měli co zabíjet. A pak to maso ani nesnědí, protože se  tím moc práce a je to plné olověných broků. Proč to dělají ? Pro radost ze zabíjení? Na jednom cyklistickém výletě jsem viděla myslivce nesoucí plné ruce - doslova vějíře- divokých kachen - těch krásných barevných ozdob vesnických rybníků. A já si kladla otázku, proč tolik?

Cožpak jsme se doopravdy zbláznili?

A ještě mám dovětek. Nyní ve vedlejším bytě bydlí pán, který pracuje jako řezník. Myslíte že je to šťastný člověk? I jeho manželka trpí. A já prostě jen nechci, aby trpěli také kvůli mě.

A nyní doufám, že nikoho zde neurazím. Když se nyní zeptám, jak je možné, že Bůh dopustil válku a že dopustil koncentrační tábory. Já myslím, že nyní si každý umí odpovědět sám: Možná jsme tak dostali příležitost, abychom si to vyzkoušeli na vlastní kůži!!!

Kdysi jsem se dozvěděla, že alkohol jako takový má ženskou energii. A když jsem zamyslela nad tím, jak žili mí rodiče, tak jsem došla k závěru, že na tom něco bude. Alkohol kromě jiného otupuje naše smysly a tak ten, kdo jej požívá, zbavuje se své přirozené ochrany a je lépe manipulovatelný.

A možná právě proto je dobré maso zapíjet alkoholem ( pivem, vínem či destiláty), abychom se otupili a nevnímali to, co bychom vnímat měli. A možná ti, co alkohol pijí, jsou tak citliví, že se potřebují otupit vůči tomu násilí, které se zde nyní děje v tak velké míře. Jenže tím se nic nevyřeší a tak je lepší vše vidět  tak, jak je to opravdu a pokusit se alespoň něco změnit.

Ovšem zatím nezávažnějším důvodem toho, proč nejím maso je to, že mi maso přestalo vonět a také chutnat z důvodů čistě pozemských. Nevím, jak je to dlouho, kdy jsme se my lidé rozhodli urychlovat a ovlivňovat vývoj tzv. užitkových zvířat hormonálně a uměle chemicky. Jenže všechno má své hranice a následky, které vidíme až s určitým zpožděním. Záleží jen na nás, jak rychle si dokážeme následky svých činů uvědomit, zda se dokážeme včas vzpamatovat a alespoň pokusit se napravit to, co bylo způsobeno. To je konečně také důvod, proč se nyní spousta lidí vrací zpět k přirozenosti ve svém životě, k přírodě a k přirozené stravě především.

A je také možné, že věk Vodnáře nás dovede zpět k ženské energii a mateřské lásce, a postupně přestaneme, alespoň někteří z nás, potřebovat prolévat krev svých bližních (jak lidí, tak zvířat) a pak už třeba také přestaneme potřebovat pít alkohol a bude nám stačit obyčejná voda, čaje, mošty, šťávy.... Místo tekutého vína budeme raději jíst hroznové víno, místo slivovice švestky a místo meruňkovice opět meruňky. :o)))

Já sama jsem si po létech abstinence vyzkoušela překročit své zásady. Znovu jsem zkusila jíst maso a zjistila jsem, že zrovna mě opravdu ubírá sílu. Proto jsem se  zatím rozhodla pro život bez konzumace masa.

Já chápu, že spousta lidí maso pro svou výživu prostě potřebuje,
a tak bych zatím doporučila, abyste si našli soukromého dodavatele,
který má zvířátka rád a chová se k nim lidsky.
Chová je přirozeným způsobem
a krmí je přirozenou stravou bez syntetických hormonů.
Když si zvířata užijí svůj život v dostatku a lásce,
tak jim pak nevadí  stát se potravou pro lidi,
protože vědí, že jsou takto užitečná až do konce.
Sice možná za takové maso zaplatíte mnohem více, ale jaká je cena života?
A možná nakonec zjistíte, že toto maso Vám dá mnohem více živin
a přestanete ho přirozeně potřebovat a vyžadovat každý den.
A třeba se také takto přirozeně zbavíte svých nemocí.